Jak mohu přehrávat hudbu z telefonu na Audi?

Fanoušci Nového činoherního divadla znají Borise Shilmanského z mnoha představení a televizní diváci především ze seriálu Kód. Herec žije v okrese Alekseevsky.

Školák přerušil natáčení ve VDNKh

— Borisi, 12 let sloužíš v divadle v Jaroslavské oblasti, žiješ v Alekseevském. Ukazuje se, že váš život je pevně spojen s NEAD?

– Ano. Narodila jsem se v porodnici v Losinoostrovském okrese a narodila se mi tam dcera Antonína. Najednou žil v okrese Altufevsky, pak se přestěhoval blíže k VDNKh. Studoval jsem ve škole č. 293, naproti pomníku Věry Mukhinové „Dělnice a žena z kolektivního hospodářství“. My školáci jsme tehdy na VDNKh trávili téměř veškerý volný čas. Teď si na to vzpomínám: na podzim v 10. třídě jsem jezdil na skateboardu, poslouchal hudbu ve sluchátkách a najednou jsem přejel nějaký drát. Slyším výkřiky, vzhlédnu a vidím mladé dámy v šatech z doby Alexandra Ostrovského a kočár. Ukázalo se, že jsem vjel přímo do rámu nějakého historického obrazu. Teď žertuji, že to byla moje první filmová práce.

— Jak jste si vybral povolání?

— Jako dítě jsem snil o tom, že se stanu klaunem: líbilo se mi, že rozesmějí lidi. A v 9.-10. třídě mi bylo nabídnuto studium v ​​divadelním studiu na škole č. 293 a od té doby jsem se začal zajímat o divadlo. Při studiu na škole jsem dva roky absolvoval přípravné kurzy na GITIS, ale nevzali mě tam. V Shchuce jsme dojeli do finále, zbylo nás jen 30. A najednou do publika vstoupil Vladimír Etush. Řekl jsem mu program a on se zeptal: “To je všechno, chlapče?” A vyhodili mě z cílové čáry. Samozřejmě to byla škoda. Ale hned jsem nastoupil do Institutu kultury a nelitoval jsem. Měl jsem štěstí: dostal jsem se na herecký a režijní kurz. Studovali jsme tehdy pět let a poslední rok jsme s našimi představeními jezdili hlavně po Moskvě a Moskevské oblasti. Jeden z nich se jmenoval „Čekání na Godota“. Když jsem přišel do Nového činoherního divadla, zkoušela se tam i tato hra a už jsem ty role znala nazpaměť.

Princezna Olivie a hlavní cena

— Které představení je pro vás nejzajímavější?

– “Cokoliv, nebo 12. noc” od Shakespeara. To byla možná moje první velká role. Náš umělecký šéf a režisér Vjačeslav Vasiljevič Dolgačev se při nastudování hry rozhodl držet pravidel, která se v divadle vyvinula za dob Shakespeara, kdy všechny role hráli muži. Hrál jsem princeznu Olivii. Asi před pěti lety jsem za tuto práci dostala hlavní cenu našeho divadelního festivalu v kategorii „Nejlepší herečka“, takže mě divadelní herečky trochu urazily. Opět, podle tradic starého náměstí divadla, představení hraje živou hudbu a všichni hudebníci jsou také muži. Jen párkrát houslistu nahradila žena. Hra se stále hraje v divadle.

Foto: Inga Khachatryan

Osudové volání

— Jak se vyvíjela vaše cesta k filmu?

– Spontánní a zvláštní. Když jsem byl ve třetím ročníku, přišla k nám režisérka Vera Michajlovna Storozheva. Vystudovala Institut kultury a byla absolventkou stejného magistra, u kterého jsem studoval já. Požádala studenty, aby hráli jako komparzisté ve filmu „Můj přítel je anděl“. Jednoho dne ve dvě hodiny ráno mi zavolal asistent Storozheva a řekl, že pokud přijdu hned na natáčení, dostanu malou roli. Ukázalo se, že podle scénáře měl hlavním hrdinům filmu přinést skleničky šampaňského kluk na kolečkových bruslích. Herec, který byl obsazen do této role, nebyl příliš dobrý na kolečkových bruslích a byl odstraněn. Požádali mě, abych ho nahradil, protože věděli, že to určitě zvládnu. Od té doby jsme se s Verou Mikhailovnou stali přáteli. O několik let později mě pozvala do seriálu „Rozvod“. A o osm let později jsem byl pozván, abych hrál roli důstojníka MUR Tikhon Zhukovsky v seriálu „Cipher“.

Neúspěšný záběr byl nakonec nejlepší

— Vaše postava musela střílet a účastnit se honiček. Absolvoval jste speciální školení?

„Vždycky byl na place někdo, kdo vysvětloval, jak zacházet se zbraněmi. A na honičku mi dali starou Pobedu. Je jasné, že to neovládalo jako moderní auta, takže jsme museli makat. Honička se natáčela v noci a v autě za mnou seděl filmový štáb: kameraman a zvukař. Cítil jsem tedy dvojí odpovědnost.

— Seriál je vážný. Stalo se v zákulisí něco vtipného?

– Stalo se toho hodně. Například jeden záběr měl skončit tím, že jsem si zapálil cigaretu Belomor. Výstřel je vážný, bandité se chystají dorazit. Zkoušíme jednou, dvakrát, třikrát, ale sirky se nerozsvítí, a to je vše. Začínáme natáčet poslední záběr, ale opět nemůžeme kouřit. Tak se do rámu dostala moje opravdová nespokojenost s tím, že si cigareta nezapálila. Ale ukázalo se, že to byla živá emoce. V další scéně jsem musel sedět v kanceláři a odpovídat na hovory a hrát si s dokumenty. Natáčeno pozdě v noci. V příběhu mi dávají po telefonu příkaz přečíst text z encyklopedie. Vše se natáčelo a zvukař pak požádal o zhotovení zvukového rámu, tedy bez kamery. Nasadili mikrofon, zavřeli dveře a řekli mi, ať si přečtu text. Já, už velmi unavený, čtu a čtu, ale oni mě nezastaví. Nechápu, co je špatně. Najednou slyším za dveřmi smích. Ukázalo se, že se rozhodli udělat si ze mě legraci.

Běhání baví celá rodina

— Je váš manžel nakloněn vaší práci?

— Samozřejmě, zejména proto, že je povoláním psycholožka a nedávno obhájila dizertační práci. Máme sportovní rodinu, všichni běháme a Antonína ještě víc hraje tenis.